Náš pracovní překlad článku rabího Uri Šerkiho, který vyvrací mylné představy některých lidí, že nežidé narozdíl od židů údajně postrádají jistou část lidské duše (tzv. nešamu).
Původní anglické i hebrejské znění lze nalézt zde: Článek „The Soul of a Gentile“ uveřejněný na ravsherki.org
V některých kruzích lze narazit na velmi pochybná tvrzení, že „nežidé nemají duši“. Jedná se však o naprosté nepochopení [židovského myšlení na základě povrchního čtení] spisů, které se zaobírají některými podrobnostmi ohledně lidské duše.
Nejvíce rozšířeným zdrojem [nepřesností] je v tomto ohledu Tanja [ovšem nikoliv svou vlastní vinou]: „každý žid (iš Jisrael) má dvě duše (nefašot) … první pochází ze slupky (či „skořápky“, tzv. klipy) … z ní vycházejí všechny zlé povahové vlastnosti (midot) … ovšem vycházejí z ní i všechny dobré povahové vlastnosti, které jsou Izraeli tolik přirozené … Ovšem v případě duší ostatních národů tomu tak není … není v nich ani špetka dobra … A ta druhá duše [každého žida] je dokonce skutečnou (mamaš) částí Boha [tam] nahoře“ (záměrně nepřesný útržkovitý překlad, který umožňuje vyvodit nesprávné závěry – Tanja, Likutej amarim, 1. a 2. kapitola).
Někteří těmto místům [s oblibou] rozumějí tak, že ostatní národy jednoduše tuto druhou duši (tzv. nešamu) nemají vůbec. Já [rabi Uri Šerki] jsem však slyšel přímo z úst rabi Jehudy Aškenaziho, který to má z úst rabi Jicchaka Schneersona, bratrance Lubavičského Rebeho, že výše uvedené se má správně číst vždy jen s čárkou na svém místě, což pak bude dávat zcela jiný smysl: „A ta druhá duše, která je v případě židů dokonce skutečnou částí Boha [tam] nahoře …“ Začíná tak být zřejmé, že ostatní národy mají tuto druhou duši také a že se dokonce i v jejich případě jedná o část Boha! Jediné, co zde opravdu chybí, je hebrejské slovíčko „mamaš“. Na rozdíl od židů se totiž v jejich případě jedná o ne zcela „skutečnou“ (mamaš) část Boha.
Pokud ovšem toto [jediné správné] čtení, které vyžaduje, aby byla udělána čárka tam, kde má být, odmítneme, pak je to jen malinký krůček k tomu, abychom začali zpochybňovat i to, zda vůbec můžeme po ostatních národech požadovat, aby jednaly v souladu s dobrými mravy, když jejich duše zcela postrádá jakékoliv spojení s Bohem. Z tohoto důvodu proto nepřipadá v úvahu žádné jiné vysvětlení než to, že v hloubi duše má ve skutečnosti tuto přirozenou touhu po čistotě vštěpenou každý člověk bez rozdílu. Jediný hmatatelný rozdíl mezi Izraelem a národy tak předně spočívá v tom, že v případě nežidů k tomu [prozatím ještě] nedochází na úrovni jejich „zvířecí“ duše, ale až na úrovni té tzv. „druhé“ duše. Pravým smyslem těchto a jim podobných slov je pouze to, aby bylo objasněno, proč v případě nežidů vyžaduje jakékoliv skutečné duchovní povznesení mnohem větší námahu než v případě židů, kteří k tomu tíhnou mnohem přirozeněji, jelikož tuto vlastnost zdědili [po svých předcích] již na úrovni své první přirozenosti (duše).
Ve své podstatě zde hovoříme o jisté vytříbenosti židovských duší v protikladu k duším z ostatních národů, které jsou stále ještě ve stavu jakési obhroublosti, jak to naznačuje i rav Kuk v tom slova smyslu, že co se týče ostatních národu, každý, kdo po tom jen zatouží, smí mít svůj podíl na věčnosti tím, že sám o své svobodné vůli začne pracovat na zdokonalování své duše prostřednictvím poznávání a konání dobrých skutků. Ale ti, co po tom nijak netouží, mají naprostou svobodu kdykoliv to vzdát. V případě židů tomu tak ale není. Židé jsou k tomuto úsilí donucováni zvláštní silou, jelikož na sebe jako národ přijali povinnost nést břímě odstraňování hříchu ze světa bez možnosti vzít to nazpět, což obnáší i utrpení, dokud se každému židovi nepodaří dosáhnout dokonalosti své duše. (Olat reija, 2. svazek, str. 156.)
Rav Kuk pokračuje a vysvětluje, že od židů je dále povinně vyžadována sounáležitost [se všemi židovskými obcemi]. U ostatních národů tomu tak ale není. (Orot, str. 144.) Z toho tedy vyplývá, že židovská duše je navíc naprosto těsně spjatá s celou židovskou pospolitostí. Je sice pravda, že i ostatní národy mají jistou „pospolitou“ duši (Orot, str. 156) – Danijel (Daniel) ji např. označuje jako „ochránce království“ (tzv. sar malchut, viz Danijel 10:13) – nicméně jednotlivci z řad ostatních národů nejsou s touto „národnostní“ duší spjatí natolik, že by z ní čerpali veškerou mravní a duchovní obživu v takové míře, jak je tomu v případě židů. Proto v případě nežidů není vyžadována sounáležitost k národu v její naprosté úplnosti.
Nyní se lépe ozřejmí i to, o co se vlastně modlíme dvakrát denně během pronášení Šema: „Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden!“ (Devarim [5. Mojžíšova] 6:9) Řečeno slovy Rašiho: „Hospodin, který je v současnosti naším Bohem, ale ne Bohem ostatních národů, bude v budoucnu prohlášen jediným Bohem, jak je psáno: Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží. (Cefanja [Sofonjáš] 3:9.)“ Všichni tito „ochránci království“ tedy nakonec budou jednoho dne zcela vyřazeni ze své činnosti a veškeré stvoření se tak navrátí jen a pouze pod ochranná křídla Boha Jisraele.
Naposledy změněno: 2. 3. 2025