Rubriky
Rabi Uri Šerki

Nežidovská duše

Náš pracovní překlad článku rabího Uri Šerkiho, který vyvrací mylné představy některých lidí, že nežidé narozdíl od židů údajně postrádají jistou část lidské duše (tzv. nešamu).

Původní anglické i hebrejské znění lze nalézt zde: Článek „The Soul of a Gentile“ uveřejněný na ravsherki.org

V některých kruzích lze narazit na velmi pochybná tvrzení, že „nežidé nemají duši“. Jedná se však o naprosté nepochopení [židovského myšlení na základě povrchního čtení] spisů, které se zaobírají některými podrobnostmi ohledně lidské duše.

Nejvíce rozšířeným zdrojem [nepřesností] je v tomto ohledu Tanja [ovšem nikoliv svou vlastní vinou]: „každý žid (iš Jisrael) má dvě duše (nefašot) … první pochází ze slupky (či „skořápky“, tzv. klipy) … z ní vycházejí všechny zlé povahové vlastnosti (midot) … ovšem vycházejí z ní i všechny dobré povahové vlastnosti, které jsou Izraeli tolik přirozené … Ovšem v případě duší ostatních národů tomu tak není … není v nich ani špetka dobra … A ta druhá duše [každého žida] je dokonce skutečnou (mamaš) částí Boha [tam] nahoře“ (záměrně nepřesný útržkovitý překlad, který umožňuje vyvodit nesprávné závěry – Tanja, Likutej amarim, 1. a 2. kapitola).

Někteří těmto místům [s oblibou] rozumějí tak, že ostatní národy jednoduše tuto druhou duši (tzv. nešamu) nemají vůbec. Já [rabi Uri Šerki] jsem však slyšel přímo z úst rabi Jehudy Aškenaziho, který to má z úst rabi Jicchaka Schneersona, bratrance Lubavičského Rebeho, že výše uvedené se má správně číst vždy jen s čárkou na svém místě, což pak bude dávat zcela jiný smysl: „A ta druhá duše, která je v případě židů dokonce skutečnou částí Boha [tam] nahoře …“ Začíná tak být zřejmé, že ostatní národy mají tuto druhou duši také a že se dokonce i v jejich případě jedná o část Boha! Jediné, co zde opravdu chybí, je hebrejské slovíčko „mamaš“. Na rozdíl od židů se totiž v jejich případě jedná o ne zcela „skutečnou“ (mamaš) část Boha.

Pokud ovšem toto [jediné správné] čtení, které vyžaduje, aby byla udělána čárka tam, kde má být, odmítneme, pak je to jen malinký krůček k tomu, abychom začali zpochybňovat i to, zda vůbec můžeme po ostatních národech požadovat, aby jednaly v souladu s dobrými mravy, když jejich duše zcela postrádá jakékoliv spojení s Bohem. Z tohoto důvodu proto nepřipadá v úvahu žádné jiné vysvětlení než to, že v hloubi duše má ve skutečnosti tuto přirozenou touhu po čistotě vštěpenou každý člověk bez rozdílu. Jediný hmatatelný rozdíl mezi Izraelem a národy tak předně spočívá v tom, že v případě nežidů k tomu [prozatím ještě] nedochází na úrovni jejich „zvířecí“ duše, ale až na úrovni té tzv. „druhé“ duše. Pravým smyslem těchto a jim podobných slov je pouze to, aby bylo objasněno, proč v případě nežidů vyžaduje jakékoliv skutečné duchovní povznesení mnohem větší námahu než v případě židů, kteří k tomu tíhnou mnohem přirozeněji, jelikož tuto vlastnost zdědili [po svých předcích] již na úrovni své první přirozenosti (duše).

Ve své podstatě zde hovoříme o jisté vytříbenosti židovských duší v protikladu k duším z ostatních národů, které jsou stále ještě ve stavu jakési obhroublosti, jak to naznačuje i rav Kuk v tom slova smyslu, že co se týče ostatních národu, každý, kdo po tom jen zatouží, smí mít svůj podíl na věčnosti tím, že sám o své svobodné vůli začne pracovat na zdokonalování své duše prostřednictvím poznávání a konání dobrých skutků. Ale ti, co po tom nijak netouží, mají naprostou svobodu kdykoliv to vzdát. V případě židů tomu tak ale není. Židé jsou k tomuto úsilí donucováni zvláštní silou, jelikož na sebe jako národ přijali povinnost nést břímě odstraňování hříchu ze světa bez možnosti vzít to nazpět, což obnáší i utrpení, dokud se každému židovi nepodaří dosáhnout dokonalosti své duše. (Olat reija, 2. svazek, str. 156.)

Rav Kuk pokračuje a vysvětluje, že od židů je dále povinně vyžadována sounáležitost [se všemi židovskými obcemi]. U ostatních národů tomu tak ale není. (Orot, str. 144.) Z toho tedy vyplývá, že židovská duše je navíc naprosto těsně spjatá s celou židovskou pospolitostí. Je sice pravda, že i ostatní národy mají jistou „pospolitou“ duši (Orot, str. 156) – Danijel (Daniel) ji např. označuje jako „ochránce království“ (tzv. sar malchut, viz Danijel 10:13) – nicméně jednotlivci z řad ostatních národů nejsou s touto „národnostní“ duší spjatí natolik, že by z ní čerpali veškerou mravní a duchovní obživu v takové míře, jak je tomu v případě židů. Proto v případě nežidů není vyžadována sounáležitost k národu v její naprosté úplnosti.

Nyní se lépe ozřejmí i to, o co se vlastně modlíme dvakrát denně během pronášení Šema: „Slyš, Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden!“ (Devarim [5. Mojžíšova] 6:9) Řečeno slovy Rašiho: „Hospodin, který je v současnosti naším Bohem, ale ne Bohem ostatních národů, bude v budoucnu prohlášen jediným Bohem, jak je psáno: Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží. (Cefanja [Sofonjáš] 3:9.)“ Všichni tito „ochránci království“ tedy nakonec budou jednoho dne zcela vyřazeni ze své činnosti a veškeré stvoření se tak navrátí jen a pouze pod ochranná křídla Boha Jisraele.

Naposledy změněno: 2. 3. 2025